Nikdy jsem to nikomu neřekl

16.03.2017 07:51

 

     „Ano, mamušo. Netřeba se o mě starat, sám se postarám.“ Tak jsem se rozloučil se svou maminkou. Rodiče mě doprovodili na vlak do rajchu. Maminka plakala, tatínek se držel. Já jsem měl smíšené pocity. Na jedné straně jsem čekal dobrodružství, na druhé straně jsem jel do neznáma. Vůbec jsem netušil, co to takové nucené práce pro říši jsou. Ale abych se oženil s Mařenou jen kvůli tomu abych nemusel na nucené práce, to jsem vážně nechtěl. Ona mě sice naháněla jak mohla, ale rozhodl jsem se jinak. Se mnou nikdo orat nebude.
     Tak jsem se dostal ve věku 22 let na nucené práce do válečného Německa. Velice rychle jsem pochopil, že by manželství s Mařkou nebylo až takové neštěstí proti tomu, co jsem zažíval v rajchu. Pracoval jsem pro Velkoněmeckou říši, svou prací jsem vlastně pomáhal Hitlerovi  vítězit. A to se mi tedy opravdu vážně zajídalo. A já hrdý Valach si přeci nenechám foukat. Vzal jsem do zaječích.
     Dostat se z Německa až na rodné Valašsko nebyla žádná legrace. Chůze hlavně v noci, protože všude bylo mnoho vojenských hlídek. Každá by po mně chtěla doklady. Ty já neměl. Pomohla mi spousta dobrých lidí. Jinak bych musel umřít hlady.
     Když jsem došel domů do rodných Prusinovic, maminka opět plakala. Radostí, že jsem se vrátil, ale i strachem, co bude dál. Schovávali mě jako pytel obilí před gestapem. Válka již trvala několik let, každý věděl, co hrozí. To, že jsem se vrátil domů bohužel neuniklo pozornosti sousedů. Tak se zpráva o mém útěku z rajchu a hlavně návratu domů, dostala až k Mařeně. Nepodceňujte takové zhrzené ženské. Jsou všeho schopné. Udala mě a přišlo si pro mě gestapo. To už nebyla takové dobrodružství jako jet na nucené práce. Mým dalším bydlištěm byl koncentrační tábor Osvětim. Na první pohled vypadal jako továrna. ARBAIT MACHT FREI. Kouřící komíny vyvolávaly ten dojem. Byla to továrna. Továrna na smrt.

     Byl jsem mladý, vysoký a poměrně statný. Byla naděje, že budu schopen pracovat do doby, než moje svaly sežere permanentní hlad. Dostal jsem při vstupním třídění šanci na pár měsíců života. Přidělili mě k pracovní četě, která vykládala vagóny na nádraží. Skládal jsem uhlí, dříví, brambory, zelí, tuřín. V pytlích sušené rostliny, ze kterých dostávali vězni ráno čaj. Cukr, margarin, maso, marmelády. Někdy se mi podařilo vzít si něco k snědku. Stejně jsem strádal hlady. Hlídali nás se zbraní v ruce a stříleli okamžitě. Chroupal jsem vysypané obilí jako kůň. Příděly byly naprosto ničemné. Vařené kobzole jednou za týden byly neskutečná pochoutka. V okamžiku, kdy někdo z nás ztratil sílu, poranil se, onemocněl, byl to konec. Takhle zmizel Lešek, Josef i Dežo. Byli jsme jen spotřební materiál. Když lidem došly síly, šli do pece. Nad táborem se stále vznášel černý dým z krematorií. Podle toho kolik lidí neustále dovážely vlaky do lágru, musel by být tábor nafukovací. Táborem prošlo více než milion lidí. Ačkoliv to je špatný termín. Všichni ti lidé neprošli. Oni vešli a potom vyletěli komínem krematorií. Viděl jsem šílené věci. Lidi strádající hladem i žízní. Chodící, kůží potažené kostry. Viděl jsem „doktora" Mengeleho, jak si hned na nádraží vybírat děti na své pokusy. Viděl jsem, jak ti lidé i děti dopadli po jeho „lékařských" zákrocích.
     Síly mi postupně ubývaly. Můj čas se neúprosně blížil. Kdy skončím v obrovské plynové komoře pro tisícovku lidí a Cyklon B dokončí to, co se začalo příjezdem do koncentráku? Neměl jsem moc na výběr. Jestli riskovat útěk a být při pokusu zastřelen nebo čekat na pomalou smrt. Měl jsem tu výhodu, že jsem měl práci u železnice. Jednou jsem využil zmatku a schoval jsem se pod vagón. Zavěsil jsem se jako netopýr a doufal, že mě vlak doveze do republiky. Vlast byla jen necelých sto kilometrů daleko. Byla zima, ruce i nohy mi ztuhly. Touha po životě byla však větší. Vydržel jsem až do Karviné na nádraží. Tam jsem však doslova odpadl. Odkulil jsem se pod násep a čekal, co bude dál. Ve svých pruhovaných hadrech jsem byl velmi nápadný. V Karviné to bylo samý Němec. Měl jsem štěstí. Po kolejích šli lidé, kteří sbírali uhlí vypadané z vagónů. Podle řeči jsem zjistil, že to byli naši. Promluvili na mne: „Bože, chlope, s kama si spad? S kama si? Jak tě mama zvala?“ „Jsem z Valašska Lojzek.“

     Ten dobrý člověk mě vzal k sobě domů. Byl to drobný hospodář. Měl kravku a prasátko. A obrovskou odvahu. Kdyby na to gestapo přišlo, ohrozil by na životě celou rodinu. Jenže měl na ten dobrý skutek svědka, tak musel zmizet stejně jako já. Spousta lidí měla za války vybudované skrýše. Na jídlo, pro případ nebezpečí. Já jsem i se svým zachráncem skončil zakopaný v dřevěných sudech hluboko pod hnojem, kam vedl tajný přístup ze chléva. Jakmile se v okrajové části Karviné objevilo gestapo, zpráva se okamžitě nesla rychlostí blesku od chalupy k chalupě. Okamžitě jsme i s budoucím tatou zalezli do hnoje. Ano, tchánem. Protože jsem se neschovával jen v hnoji. Někdy mě schovala pod peřinu i hospodářova dcera Štěpánka. Tak se stalo, že se za rok od mého útěku narodila mně a Štefce dcerka. Jenže já jsem vlastně neexistoval. Proto musela do matriky Štefka nahlásit, že otcem dítěte je neznámý německý voják. To se úřadům líbilo, sousedům už méně. Ale válka už byla na svém konci a ihned po válce se tento klam uvedl na pravou míru.
      Se Štěpánkou jsme se přestěhovali do mých rodných Prusinovic. Tam jsme si postavili dům a já měl práci v JZD. První dcerce jsme pořídili ještě dva sourozence. Potom si osud se mnou opět pohrál. Přišel rok 1968. To už jsme opět s rodinou bydleli v Karviné, protože se tam provdala naše dcera. Pracoval jsem na okresní zemědělské správě. Ne že bych já tak bouřlivě protestoval proti událostem tohoto roku, ale zastal jsem se kolegy. Tak jsem letěl. Dostal jsem práci, kde jsem nemohl přijít do styku s tolika lidmi. Stal se ze mne topič. Ale ne takový ten s lopatou a uhlím. Já jsem měl na starosti výměníky na sídlišti v Karviné.
      Nikdy jsem nemluvil o koncentráku. Nikdy jsem nedokázal pojmenovat tu hrůzu, co jsem tam zažil. Co byli lidé schopni dělat jiným lidem. Těmi slovy bych se musel zalknout. Viděl jsem, kam dováděl hlad vězně. Až k šílenství. Viděl jsem bratrovraždu kvůli jedné cigaretě. Kdo nezažil, těžko pochopí! Ta zloba v lidech, která dovolila jedněm týrat a zabíjet druhé, však  stále tajně přežívá. Čeká na svoji šanci. Udavačství, které mne jen zázrakem nestálo život, je oblíbenou zábavou spousty lidí.