Jaká tedy vlastně jsem?

01.09.2016 11:22

Minulý týden jsem prvně v životě byla v Českém rozhlase. Třeba to bylo i naposledy. A jelikož jsem již pochopila, že vše je třeba hodnotit s určitým časovým odstupem, nutí mě to přemýšlet o jedné věci.

Od Českého rozhlasu dostali všichni kandidáti do Senátu nabídku na bezplatnou vizitku, kterou odvysílají regionální studia. Všichni jsme dostali předem otázky a přísné časové limity, které musíme splnit při odpovědích. Tedy odpověď na první otázku za 60 sekund. Na dalších 5 otázek odpovědět za 30 sekund.. Jinak zazní gong a prostě nic nedopovíte. Žádný psaný text s sebou není možný. Ve skutečnosti se jednalo o to, jestli kvůli 3,5 minutám slávy, které třeba zrovna nikdo nebude poslouchat, do toho půjdu. Jela jsem. Protože jsem se dala na boj, tedy musím bojovat.

Vlak měl 23 minut zpožděníčka. A já v doprovodu poslance Jana Klána jsem hledala prvně v životě Český rozhlas v Karlíně. Dorazili jsme pár minutek před tím, než měl nastat ten „můj“ čas. Napila jsem se, vydýchla, nechala kabelku Honzovi a šla odevzdaně další dvě patra za milou pracovnicí rozhlasu. A ta se mne tak hezky zeptala: „Vy s sebou nemáte ani žádný tahák?“ Tázavě jsem jí odpověděla: „Vždyť je to zakázané!?“ Dostalo se mi odpovědi, že: „No to jo, ale oni se to všichni stejně snaží obejít.“

Tak posuďte sami. Jestli jsem jen poctivá nebo jsem opravdu tak blbá, když nechci porušovat daná pravidla?